Špice? .......... NIKDY!

Asi tak stručně by se dal nazvat postoj mého manžela, když jsem vyjádřila už dávno před několika lety přání pořídit si malého oranžového špice. To bylo v době, kdy mi všichni známí rozmlouvali samojeda i chodského psa, kteréžto psí rasy se mi ohromně líbí.

Když ale došlo na lámání chleba, vždy se v naší domácnosti usadil na nějakou dobu chlupáč úplně jiné rasy a tak jsem si dál prohlížela malé oranžové špice jen na obrázcích v časopisech smířená s tím, že tohle plemeno asi u nás doma neprosadím. V roce 2005 jsem se úplnou náhodou dostala na diskusní forum, kde se probíralo co jiné, než špicové. A tak jsem zjišťovala a ptala se, hledala na internetu a stále víc jsem byla přesvědčená, že další maličkatý pejsek dobytu by už opravdu mohl být malý špic. Jedno jestli oranžový nebo strakoš. Prostě mrňavej rozesmátej špic. S klidem tu napráskám, že jsem byla celou dobu všemi z fóra notně masírována, popichována a naváděna k pořízení tohoto roztomilého psíka. A je to prý jedno jakého velikostního rázu bude. Že mám doma šestihlavou smečku jaksi nikdo v tu dobu nebral na vědomí.

Mimochodem řeknu Vám, že propagace plemene jde děvčatům opravdu skvěle. I když můj pohled se ubíral na úplně jiná plemena, byla jsem pomaloučku, polehoučku, ale vytrvale masírována na vlnu špiciozní.

      Na podzim 2008 proběhla na foru informace, že do CHS Zimní sen se vrací roční pejsek vlčího špice, protože majitel se stěhuje a psa si sebou vzít nemůže. A začal se hledat nový páníček. No, koukla jsem na fotku, pes se mi líbil, ale to bylo tak všechno co mi tou dobou proběhlo hlavou. Já přece chci malého. A teď nemůžu, teď jich mám moc. Jenže za pár dní se objevily fotky znovu a já se chytla na vějičku jako myš na špek. Líbil se mi moc jeho usměvavý kukuč. Přišlo to jako blesk z čistého nebe. Já toho psa prostě musím mít!

     No jo, ale jak to zaonačit doma s manželem? Ten tak nějak nikdy nepřipustil možnost, že by s námi naši domácnost někdy sdílel jakýkoli špic, natož vlčí. A tak jsem začala masáž, která asi platí na chlapy nejvíc. Prostě ho musíte přesvědčit, že to byl on, kdo na ten skvělý nápad přišel. V tu dobu mi nahrála i velmi nemilá věc. Pejsek, kterého jsme si na jaře předtím pořídili na chov, je nechovný a nemůže na výstavy, na které chodíme tak rádi.

A tak jsem pečlivě promýšlela svou strategii jak přesvědčit člověka, který si zamiloval výstavy a nemá výstavního psa a mezitím se ptala na nesčetně mnoho věcí ohledně pejska, aby mně nic nemohlo zaskočit. Známou jsem vyslala na výzvědy, aby pejska okoukla, nechala ho pohrát se svými psy, abych viděla jak na ně reaguje. Když mi řekla: „Hele, je dobrej, nevidím, problém.“ rozhodla jsem se, že to je právě ta chvíle, kdy to začnu doma zkoušet. Teď nebo nikdy.

Na svou otázku, kterou jsem manželovi položila v pondělí večer, zda by nechtěl špice jsem dostala bohužel přesně očekávanou odpověď:

„A víš, že ani ne???…. 

Asi týden jsme doma vždy večer po návratu z prác debatovali zda ano, či ne. Jestli by si zvyknul na naše psy a oni na něj. A tak to šlo pořád dokola. Až ve středu pár dní před Štědrým dnem konečně padla památná, mnou toužebně očekávaná věta: „Ty jsi teda hrozná zimnice. Zase jsi mně ukecala. A kdy to pro něj teda vlastně pojedeme?“

      19.12.2008 nastal velký zlom v našem životě, ale i v životě naší smečky. Přivezli jsme si z Palkovic „dáreček“. Byl rozjívený, nevychovaný a zpočátku stále zkoušel, co si k nám může či nemůže dovolit. Bývalý majitel ho navíc nechal ostříhat, takže ho připravil o jeho krásnou srst. Charlie (tak jsme mu začali říkat) neměl rád česání, pral se dost natvrdo s našimi psy - hlavně s tím nejstarším, občas zavrčel, když si myslel, že moje důvěrnosti překročily práh, který je ochoten akcepovat. Na procházkách chtěl zakousnout každého psa, který se na něj podíval a krčil se před každým prudším pohybem ruky. Ještě po měsící to vypadalo, že se s našimi psy nesžije a bude se muset vrátit zpátky k chovatelce. Se slzami v očích jsem mu sbalila raneček na cestu.

      A světe div se! Páníček, který nikdy nechtěl o špicovi ani slyšet, začal za Charlieho bojovat! Vyjmenoval mi sto a jeden důvod proč bychom mu ještě měli dát šanci. Kontaktoval spoustu lidí, kteří se zabývají výcvikem psů a mohli poradit jak psy zkamarádit, aby se naučili žít vedle sebe aniž by se pořád škorpili a rvali. Dodnes slyším slova jednoho cvičitele když jsme od něj odjížděli: „Teda jestli se rozhodnete si toho psa nechat, tak Vám teda přeju hodně štěstí.“

Nebudu dále napínat - Charlie zůstal. Dneska je to už víc než rok a půl, co u nás našel svůj nový domov a můžu říct, že nikdy jsem nelitovala svého rozhodnutí. Jeho povaha je naprosto odlišná od té tolleří, jeho divokost mně někdy přivádí k šílenství, ale láska s jakou k nám přilnul vynahradí úplně vše. Kolem své chlupaté tlapky si nás dokázal omotat naprosto všechny. Stále se na nás směje a je z něj pořádný závislák. Naučil se poslouchat a největším požitkem pro něj je, když vezmu do ruky kartáč a jdu ho česat. I když ještě občas zazní vrčení - to když si se starším psem chce vyjasňovat pozici - stačí moje ostré syknutí a už si  mně běží udobřovat – paničko, to nic, já to přece jen tak zkoušel.

Není mým snem ani cílem věnovat se v budoucnu chovu vlčích špiců a Charlie je zřejmě jediným zástupcem této rasy u nás, ale jsem ráda, že jsme mu dali šanci. Pokud se někdy budete rozhodovat jestli si vzít pejska, který už není zrovna roztomilé malé štěňátko, dejte mu prosím šanci. Věřte, že ten vděčný pohled za to opravdu stojí.