Tasmánský čert aneb jak jsem k choďákovi přišla

     Události, které předcházely bezprostředně pořízení naší chodské princezny pro nás byly hodně bolestné ……Asi i proto padlo rozhodnutí, že právě teď nastal čas si po osmi letech plánování konečně pořídit choďáka. Už kdysi jsem si pro něj jela, ale všechno tehdy dopadlo jinak. A tak jsem seděla dlouho do noci u internetu nad rodokmeny jednotlivých psů a zkoumala na klubových stránkách vystavené krycí listy. Vzhledem k tomu, že mám špatnou zkušenost s dysplazií, studovala jsem pořád dokola rodokmeny nejen potencionálních rodičů, ale i sourozenců a dalších předků a prapředků, abych co nejvíce eliminovala právě tento zdravotní problém. A samozřejmě jsem hledala mezi psy, kteří se mi už od prvního pohledu zalíbili. Obvolávala jsem chovatelské stanice a radila se a radila. Konečně padlo rozhodnutí a já si zadala v chovatelské stanici štěndo. Musela jsem být hodně trpělivá a čekat a čekat. Budoucí mamce se totiž zrovna hárat nechtělo.

     A když se štěňátka konečně narodila, moje „těšení“ nabývalo na intenzitě tím víc, čím víc se blížila doba odběru. Svému okolí jsem asi musela jít notně na nervy, protože jsem pořád jen mlela o štěněti, chystala výbavičku a prohlížela fotky, které jsme nafotili při svých návštěvách v chovatelské stanici.

     Den „D“ nastal 23 prosince a já si konečně domů skoro pod stromeček přivezla „dáreček“. Malého mrštného nepolapitelného kousavého raracha, který mně od samého počátku nenechal vůbec na pochybách, že od této chvíle bude u nás opravdu veselo. Holčička se u nás zabydlela náramně rychle a hned mi předvedla, že to budu já, kdo bude kolem ní hopsat jak ona bude velet tlapkou. Proč by měla v noci spát, když mi může skákat do peřin a různě mě okusovat? Proč by venku měla ona chodit za mnou, když je se mnou daleko lepší hra na honěnou. Proč by měla baštit granulky, které jsme si přivezli od chovatelky a já jich aktivně objednala celý patnáctikilový pytel, když mně může potrápit a vymýšlet si nad každou miskou. A tak se u nás začaly hromadit pytlíky se vzorky granulí, mrazák se začal plnit různými druhy masíčka, aby naše princeznička měla z čeho vybírat, protože je „štěně v růstu a to strádat rozhodně nemůže“.

     Kdyby nás někdo viděl, jak za ní lezeme po kolenou s miskou, aby se beruška aspoň trochu napapala, myslel by si, že jsme vážní adepti na ordinaci doktora Chocholouška.  :))  A tak jsem poslechla radu letitých pejskařů: „Nech sežrat její žrádlo jinému psovi a uvidíš jak se bude holka činit.“ Inu stalo se. Nechceš, děláš drahoty, tak holt nebude nic. Zavelela jsem a její krmení dostal náš pan profesor-veterán, kterému jsme výchovu holčičky uložili na jeho devítiletá bedra. A Taruška lehla před něj, položila si spokojeně hlavu na packy a v klidu s úsměvem koukala jak jí od nenáviděného žrádla pomáhá kámoš. Důkladně mu za tu pomoc potom poděkovala vymytím uší. Tak a je to. Tudy zřejmě cesta nevede. Čubinka byla hubená jako lunt a kdyby ji někdo v té době viděl, musel si myslet, že z ní chci udělat nejmíň závodního chrta. Já se ale pořád utěšovala, že hlady přece dobrovolně žádný pes neumře, tedy jí zřejmě i to málo co sežrala, muselo stačit. Vždyť ona neměla z čeho přibrat, protože je (dodnes) stále v pohybu a bylo jen pramálo okamžiků, kdy na chvilku usnula v pelíšku. A tehdy jsme jí taky přidělili přezdívku, která jí už zůstala – tasmánský čert – tak to je přesně ona – naše čertice!

     Nebudu nikoho moc napínat – dneska už naše dorostenka baští přímo předpisově všechno, co dostane do misky, protože jsme konečně přišli na to, co jí šmakuje. Občas neopomene zkontrolovat i misky ostatním jestli čistě náhodou neměli něco lepšího než ona. Trošku nám všem přeorganizovala naše, do té doby poklidné, soužití se smečkou. Několikero tepláků mám jako po zásahu brokovnicí od jejích ostrých zoubků, když mě potřebovala nutně ulovit. Gauč v kuchyni by zcela naléhavě potřeboval sakumprásk nové čalounění. Hromada dříví se jakýmsi záhadným způsobem přesunula od stodoly doprostřed dvora. A to byste nevěřili, kolik dávných zajímavých pokladů máme ukryto po celém dvoře! Ty jámy, jaké dokáže během chvilky systematicky vyhloubit, mi někdy připadají jako pasti na slony. Nejlepší rozhled je samozřejmě z hromady štěrku, protože tam odtud vidí i k sousedům. A ta folie tam být nemusí, protože když se s ní lítá po dvoře, báječně to rachotí. Už taky nemám vůbec starost se stříháním uší ostatních psů – Tara jejich pravidelné trimování časem dovedla téměř k dokonalosti. No a i přísavník na plotě mi zkrátila podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Ještě, že nemůže na muškáty – to už by určitě byly přesazené.

Musím říct, že miluje ostatní psy ať už naše nebo cizí a s každým by se chtěla kamarádit. Když ale na ní některý zavrčí, hned se jí jeho drzost dotkne a to teda hned brblá jak vodník nad vyschlým rybníkem. Ba i ten cvičák už jakž takž vzala na vědomí a dokonce ani cestování autem jí už nevadí, když jsme překonali počáteční potíže při jízdě. Běhání tunelem si dává tuplovaně tam a zpátky a nedůvěru ke kladině už zvládla díky pytlíku piškotků. Pořadová cvičení ji k smrti nebaví, protože opakovat pořád dokola stejné věci - to přece není nic pro „čerty“. Potřebuje akci! Myslím si celkem oprávněně, že místo mozku má nejspíš kupu tenisáků, protože za ty je ochotná chodit třeba na zpátečku a odstrkovat se u toho ušima.

A když na ni přijde „její“ chvilka, zdrhá před jejím temperamentem úplně celá naše smečka.

Snad jen sousedovic uřvanou bíglici k smrti nenávidí úplně stejně jako ji nemá rád nikdo z našich psů.

No tak mi řekněte – není to miláček???

Asi jí příští rok pořídíme kámošku ……. :)))