Jak smutní pes

Před nedávnem jsem se nechala zlákat a přihlásila Dyka na dvoudenní výstavu od KCHLS. Sice jsem se dost dlouho rozhodovala jestli ano nebo ne, nakonec jsem byla "ukecána" argumenty, že minulý rok se výstava vyvedla a bylo tam krásně. Když ten očekávaný víkend nastal, sbalila jsem předem vše potřebné i nepotřebné (jak jsme zjistili později), naložili jsme Dyka a Enynku a vyrazili směr Hluboká nad Vltavou. Pro tolleří mimino jsme zajistili "osobní chůvu" stejně tak jako hlídání pro celý zbytek smečky. Musím přiznat, že víkend se opravdu vydařil, počasí nám přálo, páni rozhodčí taky, takže jsme se v pátek k domovu vraceli příjemně unaveni.

Ne tak se ovšem dařilo Corynce. Ta jakmile zjistila, že tentokrát je to ona, kdo nejede s námi, začala smutnit. Když jsme odjížděli, kňourala a potom prostě odmítla komunikovat s celým světem.

Zalezla do boudy, která patří Dykovi a Enynce, nežrala, nepila, na nikoho z příchozích ani nekoukla, natož aby na ně začala řvát jako má ve zvyku jindy. (Nevíte kdo prohlásil, že leonberger neštěká???)

PROSTĚ NEBYLA!

Dcera nám samozřejmě do telefonu nic neřekla, ale všechno vyklopila až ve chvíli, když už jsme byli doma a Coryna nám samou radostí málem ocasem přerazila nohy a vlezla až za krk.

A pak ať mi někdo tvrdí, že si pes snadno zvykne na nové prostředí, na nového pána. Coryna byla doma, ve svém a přesto si dokázala tak strašně stýskat po milovaných páníčcích.

Jak se asi musí cítit všichni ti odložení pejsci v útulcích, kterých se páníčci zbavili jen proto, že pro ně doma přestalo být místo nebo prostě už o ně ztratili zájem?!?!? Blíží se konec prázdnin a to je bohužel doba, kdy se útulky plní "prázdninovými hračkami", nebo "dárečky za vysvědčení".....................