Jak jsme k tollerům přišli

To bylo v listopadu 2002, když mi odešel na dlouhou cestu bez návratu náš Asty - německá doga. Smutnila jsem a o dalším psovi nechtěla ani slyšet. Jenže když člověk přivykne psímu čenichu, těžko si potom zvyká bez psa. A tak slovo dalo slovo a doma jsme se rozhodli, že si pojedeme na jaro zamluvit štěňátko chodského psa. Dojeli jsme do Rosnice u Všestar, kam jsme dostali tip od známého psovoda, že tam chovají "choďáky".

Prohlédli jsme si celou smečku černých "ďáblíků" a potvrdili, že to je to, co chceme. A dohodli se, aby s nám paní chovatelka na jaro počítala s pejskem. I paní chovatelka nám řekla, že má ještě retrívry - jestli se na ně nechceme podívat.

To neeeeeee, já retrívra nechci ani za nic. Vždyť dneska ho má pomalu každý. Blesklo mi hlavou a už jsem odmítavě vrtěla hlavou. Jenže to už se rozsvítilo na druhé půlce dvora a k nám se přiřítilo několik naprosto zrzavých chlupatých koulí. Nikdy v životě jsme se s těmito psy ještě nesetkali. Dozvěděli jsme se, že to jsou nejmenší z retrívrů - nova scotia a zrovna tu je jeden půlroční pejsek, který je k mání. No a ten pejsek byl Dyk, který mně v tu chvíli adoptoval na celý život (i když ten den jsme to ještě ani jeden netušili).

Odjeli jsme domů a celou cestu jsme v autě dumali. Dumali proto, že nám ten zrzoun učaroval jak k nám hnedle přilnul a celý zbytek návštěvy se ode mně nehnul. Pár dní na to jsme to už nevydrželi, telefonicky se dohodli a pro Dyka si zajeli. Zpočátku to s ním bylo trochu složité, protože se dost bál a byl takový jakoby uzavřený. Postupem času ale zjistil, že se u nás bude mít více než královsky a po těch letech soužití s ním můžu říct, že to je naprostý pohodář. Je to zdravý pesan, který má jediný problém - špatné klouby.

No a Enynku jsme už kupovali do párečku k Dykovi o rok později. Dyk ji opravdu pečlivě vychovával a vštěpil jí spoustu dobrých zvyklostí. Jedno ji ale nikdy neodnaučil - to její šílené ječení u plotu, když jede cyklista, motorka nebo soused na babetě. Zpočátku i pár lidiček co na to nebyli zvyklí se pořádně leklo, když ten svůj ryk spustila. Jinak je Eny pohodová feňule, snese se s každým psiskem a je naprosto bezproblémová co se povahy týká.

Horší to je s jejím zdravotním stavem. Krom špatných kloubů má i nějakou šílenou alergii, jejíž původ se marně snažíme už několik let vyzjistit  - ovšem naprosto bezúspěšně. Zkoušeli jsme snad už všechno možné i homeopatickou léčbu, posilování imunity ......... nic nepomáhá.

Posledním z tollerů byl Rixi, pro kterého jsme si dojeli až do dalekého Polska - Gdynie. Vyrostl v nádherného psa, pro kterého jsem měla opravdu velkou slabost. Bohužel nám odešel letos v květnu, kdy mu byly pouhé dva roky a tři měsíce. Při banální kastraci nezvládl narkozu, zradilo ho srdíčko a už se neprobudil. 

I když naši tolleři zrovna zdravím neoplývají, povahově jsou to zatím ti nejlepší psi, jaké jsme kdy měli. A dá se říct, že do cesty nám je přivedla jedna velká náhoda.........